O primát nejvyššího mrakodrapu v Česku Praha přišla už před sedmi lety, když v Brně otevřel AZ Tower. Architektonicky nejzajímavější budova postavená z veřejných peněz – velký koncertní sál – bude pro změnu stát dřív v Ostravě. České hlavní město tak ve schopnosti a odvaze budovat moderní architekturu zaostává nejen za zahraničními metropolemi, ale dokonce už i za dalšími tuzemskými městy.

„Když někdo přijede do Prahy a zeptá se mě, doporučím mu Tančící dům, Tančící dům a možná ještě Tančící dům. Těch dalších staveb je opravdu velice málo,“ glosuje věhlasná česká architektka Eva Jiřičná. Pro Prahu to není dobrá vizitka: největším tahákem zůstává budova dokončená už v roce 1996.

Porevoluční generace po sobě ale nezanechají žádnou výraznou stopu. Hlavní město a především jeho centrum je zakonzervované. Kvůli přísné památkové ochraně brzy bude připomínat spíš historický skanzen než dynamickou, rozvíjející se metropoli.

Proti památkářům i UNESCO

Za posledních třicet v Praze vyrostlo více pozoruhodných staveb než jen Tančící dům. Žádná z nich ale nedosáhla věhlasu díla architektů Vlada Miluniće a Franka Gehryho. Přitom v době svého vzniku se Tančící dům setkal s velkým odporem, protesty a kritikou. Na rozdíl od některých pozdějších projektů se ale námitky podařilo zlomit. Z dnešního pohledu se chce říct – naštěstí.

Podle architektů i stavařů se na neutěšeném stavu podepsalo více faktorů. Jedním z nich je až úzkostlivý přístup památkářů, kteří se „moderně“ urputně brání. Tím se nicméně dá vysvětlit absence nové výstavby v historickém centru Prahy. Na komplikace ale narážejí i investoři, kteří se chtějí více rozmáchnout dál od Starého Města nebo Hradčan.

Důvod? Stavební úřady a odvolávání místních spolků dělají z vybočujícího, odvážnějšího záměru nejistý podnik. „Cokoliv se odlišuje výškově nebo architektonicky, je komplikované. To samozřejmě investory odrazuje. Když navrhnou klasické ,klišé‘, projde to hladce,“ vysvětluje majitel největší developerské společnosti Central Group Dušan Kunovský.

Důkazem, že v boji s úřady nepomůže ani známé jméno, jsou podle něj potíže se schvalováním projektu Evy Jiřičné, který plánuje Central Group postavit na Žižkově, mimo historické jádro města.

A konečně, metropoli chybí vizionáři. „Praha potřebuje vizi do budoucna. Městské plánování by se mělo dělat s novým přístupem,“ tvrdí Jean-Pierre Carniaux z architektonického studia Ricardo Bofill Taller de Arquitectura, které se podílelo na několika projektech v Karlíně. Město by podle něj mělo plánovat budoucí podobu větších celků a čtvrtí – a to nejen z pohledu samotných budov, ale také veřejného prostoru.

Investoři a developeři by díky tomu měli více jasno, co a kde mohou postavit. Tím by se vyhnuli problémům s úřady i protesty veřejnosti. A to se dnes bohužel neděje. Jasná koncepce rozvoje města chybí.

Bez emocí to nefunguje

V zahraničí často dominantní, architektonicky odvážné stavby plánují a financují radnice, respektive samosprávy. Zaměřují se přitom především na kulturu – koncertní sály, muzea nebo knihovny. Příkladem mohou být třeba Elbphilharmonie v německém Hamburku, Grand Opera v norském Oslu nebo technické muzeum či planetárium ve španělské Valencii.

Jan Němec

V Praze v tomto směru stojí za zmínku snad jen Národní technická knihovna, projekt za více než dvě miliardy korun. Přestože je ale šestipatrová budova s půdorysem zaobleného čtverce a nápaditými betonovými interiéry bezesporu zajímavá a získala i několik ocenění (například Czech Grand Design nebo Grand Prix Národní cenu za architekturu), ikonickou stavbou Prahy se nestala.

Chybí jí to, co měl jiný „knihovnický“ projekt – příběh, emoce a zájem široké veřejnosti. Národní knihovna, dnes už pověstný blob, s nímž mezinárodní soutěž vypsanou magistrátem v roce 2007 vyhrál architekt Jan Kaplický, vyvolal svého času obrovské vášně. Do debat o architektuře vtáhl i lidi, pro něž jsou jinak domy prostě jen domy. Názor na zlato-fialovou zářící chobotnici shlížející velkým tajuplným okem z Letné na panorama Prahy měl doslova každý – zhruba půl na půl se rozdělili odpůrci a příznivci.

Někteří z nich, jako třeba prezident Václav Klaus, dokonce považovali vymezení se vůči nové výrazné stavbě za věc cti. „Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné nebyla,“ prohlásil Klaus. Už jen taková slova z prezidentových úst by byla pro turisty tou nejlepší pozvánkou, aby se na knihovnu přijeli podívat. Dlouhotrvající tahanice o regulérnost soutěže a nakonec krach celého projektu ovšem měly neblahé následky. Na dlouhou dobu poznamenaly entuziasmus a chuť pouštět se v Praze do větších akcí. Jednou z mála výjimek posledních let byl projekt dostavby Kongresového centra na Vyšehradě.

Čekání na koncertní síň

Na rozšíření komunistického „pakulu“, vlastněného státem (55 procent) a Prahou (45 procent), byla také vypsána velká mezinárodní soutěž. V roce 2017 pak tehdejší primátorka Adriana Krnáčová vyhlásila vítěze: studio OCA z Barcelony. Španělé přišli s poměrně odvážným návrhem na novou podlouhlou budovu, která měla stávající centrum rozšířit o dalších pět tisíc metrů čtverečních výstavních ploch.

Jan Němec

Návrh počítal i s pozemky, které nepatřily Kongresovému centru. To se ale podle mluvčí Simony Kožuchové podařilo vyřešit. Nyní centrum předložilo dokumentaci pro vydání potřebných povolení a připravuje podklady pro výběr dodavatele stavby.

Nyní se proto architektonická obec upnula k novému snu: moderní architekturu má do Prahy přinést nová koncertní síň. Tu podporuje jak vedení města, které si ji vetklo do programového prohlášení, tak široká odborná veřejnost. Za vypsání velké mezinárodní soutěže s účastí světových špiček architektury lobbuje i Sdružení pro architekturu a rozvoj, v němž figurují jak významná jména architektů, tak zástupci samotných stavařů.

Už dnes je ale jisté, že dříve stihnou postavit nový koncertní sál jak Brno, tak Ostrava. Příprava projektu v Praze je na počátku. Realistické odhady počítají s tím, že by se první koncerty mohly konat kolem roku 2030. Zatím se pouze ví, kde to bude: na pozemcích okolo stanice metra Vltavská v Holešovicích.

Architektura za vlastní

Vzhledem k bezzubému a nekoncepčnímu přístupu magistrátu k rozvoji města se v Praze pod nejzajímavější architektonické počiny posledních desetiletí podepsali soukromí investoři. I oni dokázali v některých případech přivést do metropole světově proslulá jména, a zajistit tak zajímavé budovy.

Jan Němec

Věhlasu Tančícího domu se ale ani zdaleka neblíží – a synonymem pro moderní pražskou architekturu, která by lákala k návštěvě Prahy, se nestanou už vůbec. Na 30 let rozvoje města je to slabý výsledek.

Jedním z nejvěhlasnějších architektů, který se podepsal pod utvářením moderní podoby hlavního města, byl Francouz Jean Nouvel. Architekt, který má na kontě desítky projektů po celé Evropě, v Praze navrhl podobu obchodního centra Zlatý Anděl. Je však nutné přiznat, že administrativní budova se skleněným pláštěm, na němž se skví velká postava anděla, nepatří mezi Nouvelova nejpovedenější a nejznámější díla.

Francouzský architekt měl původně v Praze větší plány. Už v 90. letech se zabýval urbanismem Smíchova. Později udělal také výkresy na dva další projekty: administrativní areál na smíchovském nábřeží poblíž železničního mostu a adaptaci holešovického pivovaru. V obou případech bohužel nakonec zůstalo právě jen u plánů.

(Ne)obyčejné kanceláře

Hned několik budov z pera zahraničních architektů postupně vyrostlo v Karlíně. Dříve zanedbaná čtvrť dostala impulz v podobě povodní: velká voda jako by spláchla všechno staré a Karlín se stal jedním z mála míst nové výstavby.

Jan Němec

Kancelář architekta Ricarda Bofilla Levího se zasloužila o přestavbu bývalé tovární haly ČKD v Křižíkově ulici na kancelářskou budovu Corso Karlín. Zahraniční architekty si už na konci 90. let najala developerská skupina Karlín Group. Jejich služeb pak využila ještě při sousedního projektu Corso Karlín II nebo Crystal Karlín.

Další světoznámým jménem, které přispělo k proměně Karlína, bylo americké studio Kohn Pedersen Fox (KPF). Budova Danube House, která navazuje na další kancelářské domy na karlínském nábřeží, byla dokončena v roce 2003. Na první pohled zaujme tvarem: svým trojúhelníkovým půdorysem se podobá lodi, což má odkazovat na přístavní minulost této čtvrti.

KPF projektovalo i další z místních kancelářských budov s názvem Nile. Na ni pak navazuje dům Amaton, pod nímž je podepsáno známé dánské studio Schmidt Hammer Lassen. Jedna z aktuálně nejzajímavějších architektonických lokalit v Praze nese souhrnný název River City Praha.

Hlavně nevyčnívat

Zřejmě nejzajímavější novinkou do budoucna, která má potenciál zaujmout výraznou a nepřehlédnutelnou architekturou, je plánovaný projekt společnosti Penta Real Estate. V soutěži na přestavbu okolí Masarykova nádraží vyhrála kancelář architekty Zahy Hadid, která stihla naprojektovat Central Business District krátce před svou smrtí. Půjde zároveň o jednu z mála nových staveb, která vyroste na dohled od historického centra metropole.

Jan Němec

Také příprava Central Business District ovšem narazila na odpor veřejnosti. O další zpoždění se „zasloužili“ archeologové, kteří obsadili parcely mezi Florencí a Masarykovým nádražím na další dlouhé měsíce. Podle Miloše Kociána z Penty se nicméně realizace konečně přiblížila. „Předpokládáme, že získáme stavební povolení do konce roku,“ tvrdí Kocián.

Ještě větší komplikace provázejí projekt bytových domů, které mají vzniknout na místě někdejší budovy Telecomu na pražském Žižkově. Pokud totiž developer Central Group doufal, že mu známé jméno pomůže s „protlačením“ záměru skrz byrokratickou mašinerii, krutě se spletl – nepomohlo ani zaštítění se Evou Jiřičnou. Tentokrát úředníkům vadila výška budov – prý by narušovaly pražské panorama. Jiřičná proto musela věže bytových domů snížit a další osud je zatím nejasný.

Majitel Central Group Dušan Kunovský vysvětluje, že právě podobné průtahy mají na chuť zkoušet postavit v Praze architektonicky zajímavé stavby devastující vliv. „Vyšší architektura stojí výrazně víc peněz. Často pak projekty nejsou ekonomicky výhodné,“ tvrdí Kunovský.

Na skutečně unikátní architekturu, která by se zapsala do turistických bedekrů, si tedy Praha bude muset ještě počkat. To málo, co dosud vzniklo, si porevoluční generace za rámeček nedají. „Žijeme v době rekordního blahobytu, ale nezanecháme po sobě v Praze žádnou významnou novou stavbu,“ uzavírá Kunovský.