Ještě nikdy nebyla francouzská pátá republika tak blízko konci jako právě teď. A to v zásadě bez ohledu na to, jestli ve druhém kole obhájil Emmanuel Macron, nebo jej v Elysejském paláci vystřídá Marine Le Penová. A snad ještě nikdy nebyly výsledky francouzských prezidentských voleb tak důležité pro celou Evropu.

Pátá republika (republiky se ve Francii počítají podle historických milníků, a především jednotlivých republikánských ústav, pozn. red.) vznikla na konci padesátých let, kdy se Francie dostala do hluboké politické krize. Jejími symptomy byly chronická vládní nestabilita a neschopnost reagovat na měnící se mezinárodní prostředí, která vyvrcholila rozpadem koloniálního panství a dospěla do krvavé války o Alžírsko. Nemohoucnost politické elity i armády přivedla do čela země generála de Gaulla. Penzionovaný hrdina z druhé světové války během několika měsíců od základu změnil francouzskou ústavu a v následujících letech i celý politický systém.

Poloprezidentský režim à la de Gaulle

V novém poloprezidentském režimu získal ústřední pozici francouzský prezident. Jeho ústavou dané pravomoci, legitimita daná přímou volbou i de Gaullova osobní autorita tomuto úřadu propůjčily mimořádnou sílu. Francouzský prezident se tak stal jednou z nejtěžších vah v rámci západních demokracií. De Gaulle navíc nesnášel politické strany, obviňoval je z rozkladu národní jednoty. Přednost dával charizmatickému vůdcovství podporovanému širokospektrálním hnutím tvořeným jeho sympatizanty. Právě tímto způsobem postupně vzniklo takzvané gaullistické hnutí, které se vyvíjelo a různě přejmenovávalo, ale každopádně tvořilo jeden z pilířů nové stranické soustavy. Konkrétně ten středopravicový. Jeho protipólem byly zprvu roztříštěné, později sjednocené středolevicové formace v čele se socialisty.

Pro pátou republiku bylo typické bipolární stranické uspořádání. Existenci dvou bloků, které se po dobu více než pěti dekád střídaly u moci, napomáhaly především dva momenty: dvoukolová přímá volba prezidenta a dvoukolový většinový systém užívaný pro volby do Národního shromáždění. Obě dvoukolové volby nutily strany, aby se nejpozději před druhým kolem spojovaly do bloků a navzájem si pomáhaly.

Zároveň však oba tyto momenty měly svou silně (sebe)destruktivní rovinu. Přímá volba prezidenta nutila všechny strany, aby do prvního kola prezidentské volby postavily vlastního kandidáta. A to i tehdy, když zrovna žádným konkurenceschopným kandidátem nedisponovaly. To přinášelo dva zdánlivě protichůdné účinky. Na jedné straně mnoho formací vzniklo kolem silných politických figur. Na straně druhé řada uskupení, která vznikla z autentických ideových základů, postupně degenerovala do mašinerií, jejichž hlavním smyslem bylo vybrat a podporovat prezidentského kandidáta. Ostatně i gaullistické hnutí se v jednu chvíli oficiálně nazývalo Svazem pro prezidentskou většinu. Parlamentní volební systém zase otevíral prostor pro silné sólisty, kteří pohrdali členstvím v některé z velkých stran a radši zakládali nové formace.

Oba volební systémy tedy politické síly jak integrovaly, tak zároveň tříštily do různých frakcí, a hlavně do hloučků kolem ctižádostivých, až narcistních osobností.

Aby to bylo ještě komplikovanější, francouzský prezident k úspěšnému vládnutí nutně potřebuje podporu parlamentu – aby mu schvaloval zákony a aby dal důvěru a podporoval vládu. K úspěšnému vládnutí totiž nestačí ani parlament. K tomu je třeba i spolupráce s vládou, a především ministerským předsedou. Pro francouzský poloprezidentský režim je totiž úplně nejdůležitější vztah dvou kohoutů na jednom mocenském smetišti – prezidenta a premiéra. Když oba pocházejí ze stejné strany či bloku, je to většinou celkem v pohodě. Navrch má prezident a premiér poslouchá. Úplně jinak je tomu v případě takzvané kohabitace neboli při soužití hlavy státu a ministerského předsedy „odjinud“. Pak nám do hry vstupuje složité vyjednávání, neustálé poměřování sil a často i vzájemná averze, intriky a klacky pod nohy.

Všechny tyto charakteristiky vytvářejí mimořádně složitý a křehký mechanismus páté republiky. Jeho základem je silný jedinec, osobnost hodná vládnutí. To byl a zůstává gaullistický ideál, k němuž se postupně přihlásili i socialisté v čele s druhou největší legendou poválečné politiky, Françoisem Mitterrandem. Sázka na silného lídra se zprvu mohla jevit jako recept na stabilitu. Ve skutečnosti se ukázalo, že totální závislost na morálních kvalitách jednoho konkrétního člověka, na jeho vůli odolat svodům moci a pocitu vlastní dokonalosti, je dlouhodobě jen stěží udržitelná.

Pátá republika přežila nejednu hlubokou krizi, ať už šlo o generační vzpouru studentů a mládeže na konci šedesátých let, opakující se stávkové vlny zaměstnanců různých sektorů, „nepovedená“ referenda o evropské integraci či zpackané reformy několika politických garnitur. Každý z těchto problémů na těle republiky zanechal šrámy a někdy i hluboké jizvy. Některé z nich se nikdy nezhojily a přispěly k postupné sepsi celého organismu.

Cizinci ve vlastní zemi

Především v posledních dekádách rostl pocit odcizení u velké části francouzské společnosti, ať už šlo o starší, nebo naopak nejmladší občany. K němu kromě již zmíněného přispěly četné aféry spojené s politiky a financováním politických stran. Vůbec největší výzvy, které politická třída nebyla schopna zpracovat, však představovaly problémy vnesené globalizací.

Ze země s vysokými mzdovými náklady zmizely mnohé tradiční firmy a s nimi i pracovní místa. Kvapem přibývalo imigrantů, z nichž mnozí do země nepřicházeli kvůli skutečnému ohrožení na životě, případně za prací, ale proto, aby zneužívali štědrý sociální systém. Ve francouzských městech rostla ghetta, jejichž obyvatelé se zhusta stávali „klienty“ nápravných zařízení, kde se mnozí z nich nakazili radikálním islamismem. Francouzskou společnost ochromil strach. Z přítomnosti, a hlavně z budoucnosti.

A tak zahřměla první varovná salva. Do druhého kola prezidentských voleb 2002 s dosavadním prezidentem Chirakem poslali francouzští voliči šéfa extremistické Národní fronty (FN) Jeana-Marie Le Pena. V duelu s nepopulárním prezidentem, pro něhož kvůli podezření z korupce mnozí voliči hlasovali v gumových rukavicích, Le Pen jednoznačně prohrál – výmluvným poměrem 82 ku 18 procentům.

Tato lekce ale francouzské politické elitě nestačila. Mezi prostými Francouzi stále více rostl pocit, že jim jejich politici nerozumějí. A že oni sami stále méně rozumějí světu, který vrcholní politici obhajují. Mnozí Francouzi upadali do apatie, volební účast i jiná politická participace neustále slábly. Více a více občanů se obracelo k protestní volbě a populistům různého ražení, kteří jim ochotně servírovali svá jednoduchá řešení. Nespokojenost rostla. Známý francouzský intelektuál Alain Finkielkraut k tomu poznamenal: „Francie není tavicím tyglíkem, jako svého času byla Amerika. V zemi stoupá nedůvěra. Společnost se rozpadá. Mizí soudržnost, smysl pro společenství. Francie se čím dál více rozděluje do paralelních společností. Nejvíce ohrožena je tím nižší střední vrstva, která dlouhodobě bývala základem francouzské společnosti. Teď se cítí jako vyhnanec ve vlastní zemi.“

Posledními volbami s dominancí tradičních stran byly ty v roce 2012. Jejich neštěstím a zároveň jakousi historickou logikou bylo, že arogantního a zkorumpovaného gaullistu Sarkozyho vystřídal François Hollande, který ztělesňoval všechno, co představovala stará socialistická levice a z velké části i celá pátá republika. Tento kariérní politik po celý život směřoval k nejvyšší politické metě, dlouho však zůstával ve stínu svých socia­listických soků, včetně své bývalé partnerky Ségolène Royalové. Elysejský palác dobyl až poté, co mu z cesty ustoupil socialistický nestor Dominique Strauss-Kahn, obviněný ze sexuálního skandálu.

Charlie Hebdo, Bataclan…

Hollandova prezidentská éra se vyznačovala absencí vize, nekoncepčností a nerozhodností, planými výkřiky do médií. A také absolutním nedostatkem charizmatu a vůdcovských schopností, které jsou nutné v krizových okamžicích. S jeho prezidentstvím tak bude – trochu po právu, ale více nespravedlivě, neboť vina leží na mnoha jeho předchůdcích – navždy spjata nezvládnutá imigrační krize, a zejména teroristické útoky. Charlie Hebdo, Bataclan, Stade de France a další hrůzné útoky džihádistů otřásly důvěrou Francouzů v bezpečnostní sbory a celý politický systém. Ke cti tak tomuto prezidentovi slouží snad jedině to, že se nakonec rozhodl prezidentský mandát neobhajovat.

Prezidentské volby 2017 smetly socia­listy a drasticky oslabily konkurenční gaullistickou pravici. Kandidát gaullistů François Fillon, který by za podobného stavu před dekádou či dvěma byl hlavním favoritem, získal jen dvacet procent hlasů a skončil na třetím místě. Zaslouženě, protože jeho aféra s manželkou, vlastní dlouholetou parlamentní asistentkou, jež budovu parlamentu zřejmě nikdy nenavštívila, byla neskutečnou fraškou. A jen ukázala hloubku marasmu tradičních stran. Ještě hůře ovšem dopadl Hollandův následovník, kandidát socialistů Benoît Hamon, který získal katastrofálních šest procent hlasů. Do druhého kola tedy poprvé nepostoupil kandidát ani jedné z hlavních formací.

Hustá trojka

Prezidentskému pelotonu vládli jiní dva, či dokonce tři kandidáti. Přesně ti samí, kteří jsou hlavními hráči i dnes. Zrodila se hvězda Emmanuela Macrona, který dokázal umně skloubit roli zachránce francouzské demokracie a protestně-reformní étos rozchodu s jejími negativními rysy. Jeho hlavní soupeřkou se stala vůdkyně dříve extremistické, později umírněnější Národní fronty Marine Le Penová, která už ve volbách 2012 brala pomyslný bronz se ziskem takřka osmnácti procent. Zleva Macrona ostřeloval nestor francouzské radikální levice Jean-Luc Mélenchon.

Macron vyhrál. Ve druhém kole porazil dceru výše zmiňovaného nacionalisty a rasisty Le Pena s obrovským náskokem a skórem 66,1 ku 33,9 procenta. Vděčil za to podpoře prakticky všech neúspěšných kandidátů z prvního kola i jakési podivné politické neutralizaci, která se projevila rekordním, více než jedenáctiprocentním (!), podílem hlasů odevzdaných jako prázdné nebo poškozené.

V těchto volbách se soupeřilo především o voliče na levici a ve středu. Ne­okoukaný a svěží centristicko-liberální softpopulista Macron opanoval střed. O voliče na levici se porval hlavně s rozevlátým Mélenchonem, který navzdory svému věku získal především hlasy studentů a mládežníků. Jak ukazují letošní výsledky, tyto hlasy už nepustil. Macron v roce 2017 bodoval hlavně mezi o něco staršími voliči. Ne však mezi dělníky, které už drahnou dobu obhospodařuje především francouzská krajní pravice.

Mnozí analytici varovali, že Macron nemá žádný program a kampaní se víceméně promlčel. Tedy hlavně v případě závažných témat, k nimž se z opatrnosti, aby nikoho nenaštval, raději ani nevyjadřoval. Ekonomové a analytici upozorňovali na to, že je otázka, co vlastně bude jeho vláda dělat. Navíc v první chvíli ani nebylo jasné, jestli to vůbec bude jeho vláda. Ve Francii se totiž pár týdnů po prezidentských volbách konají volby parlamentní, v nichž musí prezident potvrdit své dominantní postavení ziskem většiny v Národním shromáždění.

Vojtěch Velický

Macronova nová politická formace La République En Marche! (neboli Republiko, vpřed!; dále jen REM), vzniklá tak trochu, jako když se staví nový hokejový klub v NHL a ten draftuje volné hráče i nováčky, navzdory mnoha předpovědím parlamentní volby vyhrála. A to dost přesvědčivě a se ziskem absolutní většiny. Druzí s velkým odstupem skončili gaullisté a další místa obsadili lepenovci, Mélenchonova krajně levicová Nezkrotná Francie, socialisté, Zelení a Macronovi blízcí partneři z liberálního Demokratického hnutí. Parlamentní volby tak daly alespoň malou naději gaullistům. Ti ji ovšem docela brzy promrhali. O socia­listech ani nemluvě, protože ti se z porážky v prezidentských volbách vůbec nevzpamatovali. A nepoučili.

Nový prezident začal vládnout a mnozí komentátoři byli až překvapeni, k jakým reformám chce sáhnout. A jak měly tyto reformy být liberální a deregulativní. Reformní nadšení ovšem Macronovi vydrželo jen půldruhého roku. Pak přišly „žluté vesty“ a o pár měsíců později covidové patálie. Spolu s nimi šel prakticky veškerý Macronův reformní étos do kytek.

Macron I. versus Macron II.

Na scénu tak někdy v polovině roku 2020 nastupuje Macron II. Sice pořád hodně velkoústý a mezinárodněpoliticky megalomanský (ačkoli reálně skutek utek), ale také poučený, mnohem konzervativnější, více protipřistěhovalecký, restriktivnější a regulativnější a navenek výrazně prosystémový. Z role kritika se umně převtěluje do role obhájce statu quo a hráze proti pravicovým i levicovým radikálům. Obsazuje širší politický střed a prakticky odsud vymazává socia­listy i gaullisty. Mnozí z nich mu v tom ochotně a velice aktivně pomáhají, jak ukazují příklady dvou gaullistů Philippa a Castexe, kteří postupně dokonce přijali post premiéra v Macronem jmenovaných kabinetech.

A tak ani není divu, že první kolo ­letošních prezidentských voleb přineslo doslova zkázu stranického systému páté republiky. Necelých pět procent pro gaullistku Valérii Pécresseovou a 1,8 procenta pro socialistku Anne Hidalgovou, jinak též úřadující starostku francouzského hlavního města, to se už nedá nazvat ničím jiným než tečkou za jejich případem.

Stranické menu

To, že některé tradiční strany končí, nemusí být nutně žádná tragédie ani bezprostřední ohrožení celého politického systému. Pokud se ovšem nabídnou nějaké nové a vitální formace, které nejsou na „jedno použití“ nebo to nejsou strany typu firmy, sloužící jedinému majiteli-vůdci.

Co však nyní nabízí francouzská stranická scéna? Výtah k moci jménem Republiko, vpřed!, který se podobá Babišovu ANO v jeho první, zakladatelské i pozdější, advokátní fázi? Bez vize a idejí, zato s fungujícím marketingem, technokratismem a se silným mocenským apetitem. Ideologicky ohoblované, vnitřně znesvářené Národní sdružení, které v případě prezidentského neúspěchu dříve či později opustí Le Penová? To nikdy nebude vzato na milost více než polovinou francouzské společnosti. Tím tak trochu připomíná českou SPD ve fázi Okamurova odchodu. Ultralevičáckou Nepodrobenou Francii, která trpí stejnými neduhy jako zbytek francouzské levice, tedy permanentní roztříštěností? To máme variaci na české Piráty po ovládnutí partou kolem Jany Michailidu, tedy něco, před čím bledne i strach z ultranacionalistů. A dále změť „jiné“ pravice a ultrapravice a „jiné“ levice a ultralevice, zesláblé Zelené a komunisty, regionalisty a monarchisty? Zkrátka bída.

Mnozí čtenáři, kteří došli až sem, se budou ptát, zda k rozkladu francouzského politického modelu stačí rozpad stranického systému. Jestli to není málo. Jestli republikánské instituce nejsou dostatečně silné na to, aby odolaly.

Odpověď nabízí velký francouzský politolog Maurice Duverger píšící už v roce 1951: „Kdo zná klasické ústavní právo a nezná roli stran, vidí současné politické režimy zkresleně; kdo zná naopak roli politických stran a nezná klasické ústavní právo, vidí současné politické režimy sice neúplně, ale přesně.“

Přesně to platí o Francii. Pátá republika, ač byla zamýšlena jako režim beze stran, či dokonce proti stranám, beze stran nikdy fungovat nemohla a taky nefungovala. Jestliže tedy strany padnou, padne i pátá republika. Otázkou je, zda to bude hned, nebo až za pár let. Zda to bude evolučně, nebo – jako tolikrát ve francouzských dějinách – revolučně. A samozřejmě, jak moc to bude bolet Francii a jak moc to ovlivní celou Evropu.

Jiskra naděje

Jinou a v kontextu událostí na východě Evropy neméně důležitou perspektivu můžeme spatřit při pohledu na funkčnost francouzského státu a jeho bezpečnostní infrastruktury. Navzdory vžité představě o jejich malé efektivitě to s nimi tak špatné nebude. Zaprvé proto, že přece jen prošly určitými vnitřní reformami a jsou odolnější vůči rozhazovačnosti a korupci. A zadruhé proto, že francouzská republikánská idea, či idea páté republiky, vnikla pod kůži velké části představitelů bezpečnostního systému.

Není žádnou náhodou, že právě z armádních kruhů, konkrétně od penzionovaných generálů, vzešla zhruba před rokem iniciativa, která prezidenta varovala před občanskou válkou a rozpadem Francie. Taktéž není náhoda, že bezpečnostní složky od rozvědek po policii a armádu vedou nyní daleko úspěšnější boj s terorismem. Jistě, na kontě některých jejich představitelů jsou i velké minely, jako třeba absolutně špatný odhad pravděpodobnosti Putinova vpádu na Ukrajinu.

Přes to všechno se právě bezpečnostní kruhy zdají být jednou z mála připravených a akceschopných částí francouzské společnosti. Je v zájmu Francie, Evropy i celého západního světa, aby se případně přiklonily na tu správnou stranu.