Když Rusko napadlo v únoru Ukrajinu a rozpoutalo největší konflikt od konce druhé světové války, létaly rakety na ukrajinské území také z Krymu, který nechal Kreml obsadit už v roce 2014. Tento poloostrov je pro Rusko nesmírně důležitý, ale je skutečně historicky ruský? Jeho dějinami a různými mýty se zabývá nová kniha Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii, kterou vydal Slovanský ústav Akademie věd ČR.

Válka neskončí, dokud nezískáme zpět všechna svá území, nechal se opakovaně slyšet ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Nemyslel tím jen jih země podél černomořského pobřeží a Donbas na východě, kde momentálně Ukrajinci svádějí s Rusy nejtěžší boje. Řeč byla také o Krymu, kde vlastně všechno před osmi lety začalo. Krym byl prvním krokem. Kreml ospravedlňoval „návrat“ poloostrova Ruské federaci mnoha mýty plnými hrdinství a prolité krve, které část společnosti tak ráda poslouchá – byť jsou mnohdy historicky nepřesné, nebo dokonce nepravdivé. O tom, že jde o důležité strategické území, které pomůže Ukrajinu ovládnout, se samozřejmě mlčelo. Ostatně i v letech, kdy nad Krymem ještě vlála ukrajinská vlajka, v Sevastopolu podle smlouvy mezi oběma zeměmi sídlilo ruské válečné loďstvo.

Ruské představy o Krymu v březnu 2014 výstižně shrnul prezident Vladimir Putin: „Na Krymu je doslova všechno nasáklé našimi společnými dějinami a hrdostí. Je tady starobylý Chersonésos, kde přijal křest svatý kníže Vladimír. Jeho duchovní hrdinský čin – přijetí pravoslaví – předurčil společenský, kulturní, hodnotový a civilizační základ, který spojuje národy Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Na Krymu se nacházejí hroby ruských vojáků, díky jejichž odvaze byl Krym v roce 1783 připojen k ruskému státu. Krym – to je Sevastopol, legendární město, město velkého osudu, pevnostní město a vlast ruské černomořské flotily.“

O tom, že je Krym prosáklý krví také jiných národů, především Tatarů, které na poloostrově umíraly, utíkaly z něj nebo byly násilím přesidlovány, se Putin samozřejmě nezmínil. A nepochybně ani nikdy nezmíní. Jaká je tedy historie tohoto území velkého přibližně jako Morava? Komu vlastně patří? Jaké nejčastější mýty se o něm tradují?

Krymský chanát

Poloha Krymu mezi Evropou a Asií a mezi pevninou a mořem ho odpradávna předurčovala k údělu jakéhosi tranzitního území pro mnohé národy, které nepřicházely vždy s mírovými úmysly. Krym prošel obdobím řeckým, pak jeho části patřily do sféry vlivu římské říše. Vzpomínkou na antické období je Chersonésos, jehož zbytky se nacházejí na jednom z předměstí Sevastopolu.

Putin ho připomněl v souvislosti se křtem knížete Vladimíra, který se tu měl uskutečnit roku 988 – český čtenář zná tuto událost ze satirické básně Karla Havlíčka Borovského. Pro ruské publikum jde o jeden z nejdůležitějších momentů legitimizace nároku na Krym. Jenže jak v knize Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii píše jedna z autorek Helena Ulbrechtová: „Křest kyjevského knížete Vladimíra se zde vůbec neodehrál.“

Zpět k ověřeným historickým faktům. V roce 1441 byl zřízen Krymský chanát jako jeden z nástupnických států Zlaté hordy, která se počátkem 15. století definitivně rozpadla. V obou případech, jak po připojení poloostrova Kateřinou Velikou v roce 1783, tak Putinem v roce 2014, byla rétorika stejná: mělo jít o „návrat prastarého ruského území“ – přestože na multietnickém Krymu Rusové doma původně nebyli.

Krymský chanát udržoval těsné vazby s osmanskou říší, která nad ním držela jakýsi patronát. Chanát se přitom nerozkládal jen na Krymském poloostrově, do roku 1792 ovládal rozsáhlé části Ukrajiny a jižního Ruska, které z něj mělo pořádný vítr. Jen v 16. století muselo rekrutovat každý rok až osmdesát tisíc mužů, aby odráželi krymsko-tatarské útoky na jižní opevněné stepní hranici. Současně ale ruští carové vymýšleli strategii, jak se Krymu zmocnit. K prvním pokusům patřila vojenská tažení za vlády Sofie Alexejevny v letech 1687 a 1689. Podařilo se to ale až poté, co na trůn v roce 1762 usedla Kateřina II. zvaná Veliká a obdržela memorandum od knížete Voroncova o „nebezpečí krymských Tatarů a ruském nároku na jejich území“.

Krymský chanát paradoxně doplatil na to, že se mu v roce 1774 podařilo získat nezávislost na osmanské říši. Byl to začátek konce. „Díky diplomatickému umu Kateřiny Veliké se poloostrov vyčleněný z bezprostředního vlivu osmanské říše stal relativně lehkou kořistí Ruska,“ píše Ulbrechtová. Ještě na začátku sedmdesátých let sice carevna tvrdila, že Krym by byl pro ruské impérium bezcenný, protože je obýván cizím – krymskotatarským – obyvatelstvem, jakmile se však Krym odstřihl od osmanské říše, Kateřina změnila názor. Měla velké plány. Krym byl pouze prvním krokem – stejně jako o několik století později u Putina. Carevna myslela dokonce na dobytí Konstantinopole a založení nové řecké říše.

Nakonec ale skončila na Krymu, kde mezi místními vlivnými šlechtici hledala spojence, což se jí také povedlo. Při nepokojích a několika povstáních dokonce ke Kateřině II. zamířila údajná žádost o vojenskou intervenci na Krymu. Jde o staletími ověřenou taktiku, kterou v srpnu 1968 poznalo také tehdejší Československo a letos v únoru i Donbas. Na Krymu se v 18. století nakonec žádný vojenský střet neodehrál, na trůn se mohl vrátit sesazený vládce, který ovšem posléze poslal Kateřině Veliké dopis s žádostí o podřízení se Rusku. A tak byl Krym spolu s Kubání přijat „od nynějška na věčné časy“ do svazku ruské říše.

Začala tím kolonizace poloostrova. „Kateřina II. rozhodla, aby každý, kdo se chce v této oblasti usadit, dostal bezplatně a do věčného užívání dvacet šest až třicet děsjatin půdy, právo svobodného obchodu se solí a dvanáct rublů jako výpomoc. Na šest až šestnáct let byli kolonisté osvobozeni od daní,“ píše Radomír Vlček, další z autorů publikace Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii.

Masakrovaní Tataři

Jedni lidé přicházeli, druzí odcházeli. Reakcí na přičlenění k Rusku byla velká vlna emigrace krymských Tatarů. Nezůstalo jen u jedné, další následovaly. „První anexí Krymu se začaly psát jeho dějiny jako součásti ruské říše, která pomalu, ale jistě jeho kulturní i etnickou pestrost likvidovala. Krym začal fungovat ponejvíce jako ‚továrna na mýty‘, jako rajský prostor, jenž svým jižním klimatem vytváří protiklad tradičnímu ruskému severu,“ píše se v knize.

Ostatně právě mýty napomohly k vytvoření představy, že se Krym začal označovat za „odedávna ruský“. V tomto schématu krymští Tataři neměli místo. Jejich počet ostatně rychle klesal. Ještě v roce 1854 sice tvořili šedesát procent obyvatelstva, ale na začátku 20. století už byli národnostní menšinou. Poté nastoupil Stalinův teror. První masakr provedla Čeka už v roce 1920, o dva roky později následoval první hladomor, při němž zemřela téměř polovina obyvatel krymské Bachčisaraje. Stalinské čistky zlikvidovaly takřka veškerou krymskotatarskou elitu. Podle některých odhadů bylo do roku 1931 zavražděno nebo donuceno k emigraci na 150 tisíc krymských Tatarů. Další oběti si vyžádal ohromný hladomor v letech 1932 až 1933.

Pavel Baroch

V roce 1941 nechal Stalin vysídlit z poloostrova asi 53 tisíc krymských Němců, jejichž rodiny tam žily od počátku 19. století. V letech 1942 až 1944 byl Krym dobyt wehrmachtem, přičemž část krymských Tatarů se přidala k Němcům. Po rasovém řádění nacistických okupantů se ale významná část Tatarů připojila k ruským partyzánům. Po osvobození Krymu začal Stalin Tatary opět hromadně likvidovat jako kolaboranty, ačkoli většina z nich se proti Sovětskému svazu nepostavila, a na padesát tisíc Tatarů dokonce sloužilo v Rudé armádě. Stalin nechal několik jejich vesnic srovnat se zemí a pozabíjené krymské Tatary pověsili rudoarmějci na lucerny v Simferopolu.

V padesátých letech sice Stalinův nástupce na pozici prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov nucené deportace krymských Tatarů odsoudil, ale návrat vysídlenců nepovolil. To se stalo až v devadesátých letech, byť se to nelíbilo prorusky orientovaným kruhům. Historie se znovu začala opakovat po druhé anexi Krymu na jaře 2014, kdy se opět rozjelo zatýkání představitelů tatarské menšiny. „Velká část z nich je dnes politickými vězni Ruska nebo mají zakázaný vstup na Krym. Ve zkratce můžeme říct, že od typicky koloniálního postoje 18. a 19. století se v současnosti Rusko dostalo k rasové diskriminační politice,“ napsala Helena Ulbrechtová ze Slovanského ústavu Akademie věd.

Chruščovův mýtus

Dalším mýtem, kterým ruská propaganda ospravedlňuje obsazení Krymu v březnu 2014, bylo „nezákonné“ Chruščovovo rozhodnutí „darovat“ Krym v roce 1954 Ukrajině. Jenže ani v dobách SSSR nemohl nejvyšší šéf o takové věci rozhodnout sám. Jeho rozhodnutí muselo být stvrzeno usnesením politbyra a dalšími nejvyššími orgány. Podle Putina šlo ovšem o „neslýchanou historickou nespravedlnost“.

Podle Radomíra Vlčka z brněnského pracoviště Historického ústavu Akademie věd je třeba se na tehdejší krok dívat dobovýma očima. „V době existence Svazu sovětských socialistických republik šlo o administrativní záležitost. Sovětské impérium centrálně řízené z Moskvy bylo přes oficiálně garantované federální uspořádání nedělitelné. Smyslem přičlenění Krymu k Ukrajině bylo přimět Ukrajince, aby více migrovali do Krymské oblasti, která byla z meziválečného a válečného období značně vylidněná,“ uvedl Vlček.

V podmínkách SSSR tak šlo spíše o kosmetickou než geopolitickou změnu. „Jenomže na sklonku roku 1991 nastalo to, co by se nikdo za necelých 75 let existence sovětského Ruska ani jen v duchu neodvážil říct: Sovětský svaz zanikl a na jeho místě k 1. lednu 1992 vzniklo několik samostatných státních útvarů,“ připomněl Vlček. Jedním z nich byla rovněž Ukrajina a s ní Rusko přišlo i o Krym.

Už od té doby se v hlavách mnohých ruských politiků objevovaly myšlenky, jak Krym vrátit Rusku. Ještě za vlády Borise Jelcina zazněl v ruském parlamentu názor o neoprávněnosti převodu Krymu. V květnu 1992 byl prohlášen Chruščovův akt za porušení ústavy, a tudíž neplatný. Chruščovovi bylo také vyčítáno, že nenechal uspořádat referendum, ačkoli v socialistických státech bylo něco takového absurdní. Referendum uspořádal až Putin v březnu 2014; s připojením k Rusku v něm údajně souhlasilo 96 procent voličů, ovšem OSN označila výsledky za neplatné.

Dokonce i mezinárodně uznávaný ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, autor románů Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče, mluvil v roce 1999 o „nutnosti bránit ruské dědictví na Krymu“. Také pro nemalou část ruské společnosti představovalo Chruščovovo předání Krymského poloostrova Ukrajině skutečné trauma. „Ať to zní jakkoli nepochopitelně, Krym byl a je pro většinu Rusů obrazem ráje a posvátného území – jako jeden z důvodů bývá uváděn i pionýrský tábor Artěk a vzpomínky na dovolené na pláži,“ konstatovala spoluautorka knihy Ulbrechtová. Od poloviny devadesátých let fungovalo na poloostrově politické sdružení „Republikánské hnutí na Krymu“, které usilovalo o odtržení tohoto území od Ukrajiny.

Tehdy a nyní

Ruský zábor Krymu na jaře 2014 do značné míry připomíná první anexi Kateřiny Veliké v roce 1783. „Situace se v mnohém podobala 70. letům 18. století, a byla dokonce ještě příznivější: zatímco v Krymském chanátu měli stoupenci Ruska menšinu, na současném Krymu převažovalo ruskojazyčné obyvatelstvo a Moskvu podporovali z velké části i navrátivší se krymští Němci,“ uvádí Ulbrechtová. „A podobně jako se v roce 1773, tedy ještě před připojením Krymu k Rusku, nazýval kníže Dolgorukov ‚Krymským vítězem‘, vydalo ruské ministerstvo obrany v roce 2014 medaili ‚Za návrat Krymu‘.“

Co čeká Krym, Ukrajinu a Rusko dál? Zůstane poloostrov pod nadvládou Kremlu, nebo se opět vrátí Kyjevu? Těžko si představit, že se Rusko tohoto území dobrovolně vzdá – nasvědčují tomu i zkušenosti z několika uplynulých staletí, kdy vládci ruské říše považovali poloostrov za svůj. Helena Ulbrechtová ze Slovanského ústavu Akademie věd k tomu v knize Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii dodala: „Ruská anexe Krymu byla prvním krokem Ruska k realizaci jeho válečných cílů, z nichž prvním je ovládnutí Ukrajiny. O dalších cílech nechci spekulovat v naději, že se Evropě podaří zabránit dalšímu krveprolití.“